Želvy uhlířské

    Chelonoidis (geochelone) carbonaria

Úvod

Rád bych hned z kraje podotkl, abychom byli opatrní vůči určitým informacím, které se (nejen) o želvách uhlířských můžeme dozvědět z internetu nebo i literatury. Pokud si přečtete pozorně tento článek a dáte si práci vyhledat informace z dalších zdrojů, je dost dobře možné, že se některé budou více či méně lišit.

Pevně věřím, že vážný zájemce o pořízení želvy (nejen) tohoto druhu bude svědomitý a věnuje alespoň pár minut na přečtení tohoto článku. Jeho případné budoucí želvě může těchto pár minut přidat i mnoho let kvalitního života…

Nejen krásné pestré zbarvení želv uhlířských, také jejich zvládnutelná velikost a celkově poměrně snadný chov (za dodržení několika pravidel) z nich dělá časté a oblíbené domácí želví chovance po celém světě.

Výskyt a prostředí

Místem výskytu želv uhlířských je jižní Amerika. Od jihovýchodní Panamy do Venezuely, severní část Guyany, Surinam, západní část Kolumbie, Ekvádor, západ Brazílie, Peru a Bolívie, Paraguay a severní Argentina. Vyskytují se také na několika karibských ostrovech (Barbados, Panenské ostrovy, atd.) kde byly, pravděpodobně, vypuštěny člověkem. Námořníci je převáželi jako zdroj potravy, případně jako domácí „mazlíky“. Na tomto území se však nevyskytují rovnoměrně. V hlubokém Amazonském pralese bychom je nenašly. Pro život upřednostňují vlhké savany, okraje lesů, lesní mýtiny, atd. Několik nejsušších týdnů v roce často stráví zahrabané v lese ve vlhkém prostředí. V dírách po vyvrácených stromech, opuštěných norách po zvířatech a dalších podobných úkrytech. Zvláštností je dokázaný fakt, že na některých lokalitách želvy vytvářejí jakési pachové stopy, kterými označují cesty k vhodným úkrytům. Skrýše často sdílí i s dalšími želvami. Nejvíce aktivní jsou v ranních, pozdně odpoledních a večerních hodinách. Nemají v oblibě přímé ostré slunce. Vyhledávají stinné nebo polostinné prostředí. Celkově více jak polovinu dne stráví v klidu ve vhodném úkrytu. Při změnách tlaku a počasí často odpočívají celý den.

Fyzický popis

Želvy uhlířské mají oválný, klenutý, podlouhlý karapax, jehož zbarvení je černo šedé. Uprostřed štítků jsou žluté až světle hnědé značky. Plastron je většinou žlutý, může se mírně lišit podle původního regionu daného jedince. Končetiny silné, válcovité, se čtyřmi drápy na předních nohou a pěti na zadních. Šupiny na hlavě mohou být zbarveny žlutě, oranžově až červeně. Šupiny na nohou jsou pak zbarveny různým odstínem červené barvy. Záleží na lokalitě výskytu.

Želvy uhlířské jsou blízcí příbuzní s většími želvami pralesními (chelonoidis denticulata), se kterými mají prokazatelně společné předky. Nesou také stejné druhové označení „chelonoidis“, které se ale od častějšího označení „geochelone“ vymezuje jen v určení lokality - jižní Amerika. Žádný další opodstatněný důvod pro toto specifické označení není.

Želvy uhlířské nemají žádné definované poddruhy, ale existují určité rozdíly mezi želvami z různých regionů. Rozdíly ve zbarvení, tvaru krunýře, velikosti a v dalších drobných anatomických odlišnostech.

 Průměrná velikost želv v přírodě se mírně liší podle regionu rozšíření, ale celkově se udává u dospělých samic 30 cm a u samců 35 - 40 cm. V přírodě se občas najdou samci, kteří mají i k 50 cm. Velikost druhu je celkem důležitá informace pro člověka, který se rozhoduje, jaký druh želvy si má pořídit. Bohužel právě zde se uplatňují má slova z úvodu o různých dezinformacích kolujících po internetu, které uvádí, že želvy uhlířské „měří 50 cm“. Ano, je teoreticky možné, že i želva v zajetí (pokud to bude mít v genech) naroste, až do rozměrů „basketbalisty z NBA“. Ale je to asi taková šance, jako že vaše dítě bude mít přes dva metry. Ani jedna z mých dospělých želv uhlířských takto nenarostla. Všechny se drží uváděného průměru.

Počasí a teploty

Počasí na území výskytu se mírně liší podle regionu. Ale obecně vzato se teplota vzduchu ve dne pohybuje v průměru mezi 25-30 °C, noční pak o několik stupňů níže. V chladnějším období dešťů (duben až srpen) se teplota pohybuje okolo 25 °C ve dne a 20 °C v noci. Výjimečně může denní teplota spadnout i pod 20 °C a noční pod 15 °C. V teplejším, sušším období (září až březen) se denní teplota pohybuje kolem 30 °C, výjimečně může vystoupat i na 35 °C a noční průměr je mezi 20 – 25 . Na konci stránky v levém sloupci můžete nají tabulku zobrazující aktuální počasí na lokalitě výskytu, ve východním Peru. Vlhkost vzduchu bývá po většinu roku vysoká. Na většině území výskytu jsou časté dešťové srážky.

Chov v interiéru

Pro mladé želvy, od narození do dvou až tří let věku (cca 5 – 15 cm), doporučuji chov v teráriu, ve kterém se lépe hlídá, pro mláďata tolik potřebná  vlhkost a ideální teploty. Do začátku doporučuji pořízení terária ve velikosti přibližně 100 x 50 cm. Takové terárium postačí pro jednu až dvě želvy cca na první tři roky. Poté je ideální postavit již finální verzi terária, želvího stolu, zimní zahrady,... Ve kterém budou želvy trávit jen zimní období, až se vrátí z venkovních výběhů. Pro jednu až dvě dospělé želvy uhlířské by měla být plocha této ubikace přibližně 1 x 2 metry a více. Na stavbu ubikace můžete použít materiál jaký chcete, fantasii se meze nekladou, ale mějte na zřetely odolnost proti vysoké vlhkosti. Z ekonomického hlediska se tedy nevyplatí pořizovat několik „mezistádií“ terárek, než želva doroste.

Teplota v ubikaci pod výhřevným zdrojem by měla být přibližně 35 – 40 °C (měřeno na substrátu). Teplota by se měla postupně snižovat ke druhému konci ubikace, kde se může pohybovat přibližně mezi 22 – 27 °C a želva se tam v případě potřeby může schladit. Terárium je tedy nutné osadit výhřevným a UVb zdrojem + lineární trubicí kvůli dennímu přisvícení. Svítíme 12 hodin denně. Více o osvětlení se dočtete v kategorii VNITŘNÍ UBIKACE.

Jako substrát se mi (po četném zkoušení všemožných podestýlek) nejlépe osvědčil lignocel (kokosové vlákno) smíchaný s pískem v poměru přibližně 3:1 ve prospěch lignocelu. Želvám uhlířským jej udržuje po celé ploše terária neustále vlhký. Mláďatům až mírně mokrý - pokud ho v hrsti silně zmáčkneme, mělo by vykápnout pár kapek vody. Této vlhkosti substrátu nedocílíme pouhým rosením, ale občasným "zaléváním" vlažnou vodou. Jednou za pár dní vodu doléváme. Rosit v tomto případě nemusíme vůbec, dostatečná vlhkost substrátu nám zajistí i velmi vysokou noční vzdušnou vlhkost.

Chov ve venkovním výběhu

Potrava

V přírodě se želvy uhlířské živí širokou škálou různých potravin. Jejich jídelníček je v průběhu roku významným způsobem obměňován, vlivem sezónní dostupnosti určitých druhů potravin. Převážnou část potravy tvoří byliny, traviny, květy a listy různých rostlin a keřů, kaktusy opuncie, fíky, květy akácie, houby, ovoce, semena, různé kořínky a výhonky, mechy. „Uhlířky“ se dokáží dobře orientovat v oblasti, ve které žijí a mají přehled o tom, kde je zrovna co k snědku, tento prostor je veliký (hodně přibližně) zhruba kilometr čtvereční. Želvy často stávají pod ovocnými stromy, čekají, až zralé ovoce konečně spadne. Zralé ovoce tvoří v období dešťů i více jak dvě třetiny jejich potravy.

My jim však ovoce v tak hojné míře nikdy nepodáváme, protože není v naší moci zajistit stejně vyváženou skladbu potravy v průběhu střídajících se ročních období, jakou mají v lokalitě svého původu. Vhodnou zeleninu a ovoce (DOPLŇKOVÁ POTRAVA) želvám uhlířským podáváme dvakrát do týdne a to jako druhé krmení. Až poté, co se nadlábnou směsí z louky. V případě nadbytku sacharidů obsažených v ovoci i zelenině by želvy nerostly správně, docházelo by k tak zvanému „pyramidování“ (onemocnění projevující se vystupováním hřbetních a žeberních štítku, které začnout tvořit výrazné hrbolky. Stejný problém nastane, pokud želva nebude žit v dostatečně vlhkém prostředí, bude žít bez UV záření, atd. Více v kategorii NEMOCI.

Pro mladé želvičky je třeba pořídit těžší mělkou misku nebo talíř na vodu. U odrostlých a dospělých želv volíme těžké misky s takovým průměrem, aby se z nich mohly pouze napít a ne se v nich koupat. Kvůli zachování lepší čistoty vody. Více o vodě v kategorii ŽELVY A VODA. 

Želvy rodů chelonoidis, indotestudo, kinixys, atd., částečně žijí v lesním prostředí. V lese se nezřídka kdy mohou dostat k živočišné potravě (v podobě termitů, brouků, larev, různých červů, plžů, výkalů dravců nebo i mršin, atd.). Proto je můžeme zařadit mezi všežravce. U nichž však výrazně převládá podíl rostlinné stravy. Tyto rody mají kratší trávicí soustavu, která jim umožňuje vypořádat se i s větším množstvím živočišné potravy či potravy bohatší na sacharidy (například oproti rodu Testudo, jehož zástupci mají delší tlusté střevo kvůli zpracování vláknité potravy). Proto želvám uhlířským v našich chovech doplňujeme bílkoviny častěji, než například želvám rodu Testudo. Tento doplněk potravy bychom měli želvám podávat přibližně jednou do týdne. A to v podobě žížaly, šneka, slimáka, různého hmyzu, případně sirovévého rybího masa nebo ideálně celých menších ryb, méně vhodné ale i tak možné jsou kvalitní kočičí granule (pro malou želvu stačí jedna). Dospělé želvy dokáží spořádat i naporcovanou myš. Já podávám pravidelně (nejen želvám uhlířským) sladkovodní ryby v menších velikostech. Lze je koupit kdekoli na sádkách. Uhlířky je doslova milují, sežerou je celé včetně kostí. Doplní si tak tedy nejen bílkoviny a vitamíny, ale ve velkém míře i vápník.

Pohlavní rozdíly

Samci jsou celkově větší, robustnější. V určitých regionech výskytu mohou mít krunýře samců sedlovitou podobu. Plastron je vyklenutý, aby samec na samici při kopulaci lépe „držel“. Jejich ocas je dlouhý, od těla se postupně zužující.

Ocas samic je kratší a kuželovitý. Plastron je rovný. Samice nemají krunýře tak protažené, jsou celkově menší.

U mláďat velikých do 10 cm nelze pohlaví s jistotou určit, lze jen odhadnout. Při 15 cm délky už se dá určit přesněji a zhruba od 20 cm velikosti je určení pohlaví jednoduché. 

Rozmnožování

Želvy uhlířské se páří v průběhu celého roku od velikosti zhruba 25cm. V přírodě jsou nejaktivnější v počátku období dešťů, to znamená v dubnu a květnu. Pokud se sejdou dva samci mající zájem o stejnou samici a ani jeden z nich není ochotný ustoupit po dobrém, může mezi nimi dojít k "boji". Při zápasu se jeden druhého snaží odtlačit a převrátit. V mém chovu se tyto agresivní samčí rysy neprojevují. V mé chovné skupině lze jasně vysledovat Alfa samce, který ale nijak nebrání probíhajícímu páření ostatních samců.

Po případném vítězném boji se samec začne věnovat samici. Ta před ním může zpočátku prchat. Samec ji honí, může jí zastrašovat kousáním do nohou a bušením krunýře do krunýře. Poté, co se samice zastaví, samec na ní zezadu „nasedne“ a dojde ke kopulaci. Při které samci vydávají často velice hlasitý „kdákaví“ zvuk. Když jsou mé želvy „v tom“ už po několikáté za den, slýchávám souseda (jež má zahradu vedle jejich výběhu), jak je okřikuje „ale dej už pokoj!“. Jsou někdy opravdu celkem nahlas… 

Samice před snůškou pečlivě vyhrabe jamku ve tvaru měšce (může být až 20 cm hluboká) a následně snáší vajíčka. Počet snůšek se udává 4-7 za rok, což mohu celkem potvrdit. V jedné snůšce je 1-10 vajec. Různé zdroje uvádí, že vajec může být ve snůšce i více, ale s tím jsem se ještě nesetkal. Neříkám však, že to není možné. Většina mých samic jsou mladá zvířata a mají v průměru 3-6 vajec. Vejce měří 4-5 cm (jsou podobné pingpongovým míčkům).

Přibližně 5 cm veliké želvičky se v inkubátoru vylíhnout za 100 – 180 dní (nejčastěji za 120 – 140). V přírodě je toto číslo obdobné, případně o něco málo větší. Poté, co se mláďata vyhrabou z hlíny (to jim může zabrat i několik dnů) jsou připraveny pro příjem stejné potravy, jakou se živí jejich dospělí druhoví zástupci, a začnou se po ní hned poohlížet. Jejich zhruba 5 - 10 % šance na šťastný dlouhý život právě začíná (rozuměno v přírodě).

Ohrožení a ochrana druhu

Želvy uhlířské se neregistrují. Jsou považovány za zranitelný druh. Spadají do ochrany CITES přílohy II B, což znamená, že je s nimi omezen a kontrolován mezinárodní obchod. Registrace na úřadech se neprovadí, odpadá tak zákonná povinnost želvám každý rok aktualizovat fotografie v dokumentech a komunikovat s úřady (oproti, například želvám rodu Testudo). Jako důkaz o legálním nabytí želvy vám tedy postačí jen tzv. Doklad o původu exepláře.

Vejce i mláďata želv uhlířských v přírodě ohrožuje veliké množství predátorů (hadi, ještěrky, krysy, lišky, draví ptáci, atd.). Pokud mladá želvička zvládne dorůst v odrostlého juniora, je z nejhoršího venku. Ale i poté hrozí, že si na ní pochutná jaguár, který dokáže maso želvy vydolovat z krunýře.

Druhým největším ohrožením po jaguárech jsou pro mladé želvy uhlířské lidé. V oblastech jejich výskytu jsou lidmi velice hojně konzumovány. Jelikož je prý jejich maso chutné a vydrží velice dlouhou dobu živé i bez krmení a vody, jsou pro tamější obyvatele poměrně snadným úlovkem, který vydrží na dvorku do „nedělního oběda“. Lov kvůli želvímu masu je prý tak rozsáhlí, že například Kolumbie želvy určené ke konzumaci dováží od sousedů. Co k tomu dodat…

Ochranné přírodní parky, chovné farmy a drobní chovatelé po celém světě pomáhají snížit číslo vyvážených želv přímo z přírody za účelem chovu, ale toto číslo je stále velmi vysoké. I já jsem přesvědčený o tom, že chovné farmy a drobní chovatelé jsou pro zachování druhu želv uhlířských (stejně tak jako jakéhokoli jiného druhu) tím nejlepším řešením. Až bude trh nasycen odchovy ze zajetí, bude import želv z přírody razantně snížen. Jsou to jednoduché počty, v zajetí přežije při správné péči 90% odchovů do dospělosti. V přírodě zhruba 5-10% a pokud odečteme od tohoto malého čísla ještě ty želvy, které padnou za oběť lidským „želvožroutům“ nebo exportním firmám v daných zemích, je to na pováženou…

Aktuální počasí na lokalitě výskytu želv uhlířských